Tu kytáááru jsem koupil kvůli tobě ...

V 11 letech jsem dostala svou první kytaru. Měla jsem šílenou radost, i když jsem na ni neuměla ani brnknout. To se však mělo brzy změnit.

Na základní škole, kterou jsem navštěvovala, v té době probíhaly sobotní hodiny hry na kytaru. Začala jsem na ně docházet a pomalu se seznamovat se základy hraní. Abych pravdu řekla, s notama jsem se moc nekamarádila. Byla jsem líná a cvičila většinou až v pátek odpoledne. Teď toho maličko lituju, protože z klasiky už bych toho moc nezahrála.

Zato mě okouzlilo táborákové brnkání. Poprvé jsem před "větší veřejností" hrála na táboře, což mělo překvapivý úspěch. Díky tomu jsem odhodila stud hrábnout do strun před více lidmi.

Kytaru, kterou jsem měla nejdýl (nevzpomínám si jestli byla první nebo druhá) mi někdo ukradl na místě, kam jezdíme o prázdninách. Dozvěděla jsem se to, když jsem byla v zahraničí a byla jsem z toho vážně smutná. Tahala jsem jí všude - ta toho se mnou zažila! Ještě víc mi, ale bylo líto zpěvníku, kterej byl fakt pěkně "vypasenej". Naštěstí jsem ho po příjezdu našla. Já - v tu chvíli chytrej bordelář - jsem si ho totiž do pouzdra ke kytaře naštěstí nedala.

V souvislosti se sladkým dřevem musím taky zavzpomínat na naše kytarový seance u nás na terase. Sešli jsme se vždycky 4 kytaristi - to byl zvuk panečku!

Na kytaru hraju opravdu moc ráda a taky ráda poslouchám, když někdo hraje. A čím víc kytar - tím líp.
V létě jsem ve svym živlu - táboráky, kytary venku
v hospůdkách - co víc si přát? Bříška prstů mám nonstop ztvrdlý od mačkání strun, nehty na každý ruce jinak dlouhý a občas zlámaný, ale jsem naprosto spokojená.