Můj milý deníčku, ...

Nikdy jsem vlastně nebyla schopná psát si deník. Proto je zajímavý, že blog mi vyhovuje.

Teda, abych byla přesná, pokoušela jsem se o to jako dítě školou povinné, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Každej může pojmout deník trochu jinak - já ho pojala jako zápisky typu co jsem dělala a co se dělo kolem mě. Jenže pravym smyslem slova deník je psát ho denně. A to byl kámen úrazu. Já to prostě nestíhala. A psát do něj pozpátku mě nebavilo a hlavně jsem si už nepamatovala, co se kdy dělo. Takže takhle vždycky moje snahy skončili.

Jenže na druhou stranu hodně lidí deník pojímá nejen jako zápisky svých zážitků, ale především pocitů a nálad. Jenže to já nedokázala. Já totiž neumim popsat, co cítím, tak jak bych chtěla. Připadá mi, že to slovy popsat nejde. Kdybych uměla kreslit, tak to nakreslím, ale slova jsou na to moc krátká. No, už se v tom zase motám. Zkrátka chci říct, že to, co cítím, mám v hlavě (popř. na jazyku), ale nedokážu to vyslovit (popsat) tak, aby to mělo stejnou váhu.

Možná nepochopíte, co jsem tim, chtěla říct - a to je právě to, o co tu jde.