S čerty nejsou žerty

Když je dneska ten Mikuláš (a já ho strávim v práci - sakra!), nedá mi to, abych nezavzpomínala na doby, kdy jsem byla malej špunt a 5.prosinec jsem očekávala se smíšenými pocity.

Když jsem byla ještě opravdu malá, chodili k nám převlečení tátovi známí. V mikulášskej podvečer jsem vždycky byla jak na trní a pokaždý, když někdo zazvonil, schovávala jsem se do obýváku za křesla. Když se ale dostavil opravdu Mikuláš s čertem a andělem, mamča mě před ně dovlekla. Čert vypadal fakt hrůzostrašně (vždycky jsem se nejvíc bála těch, co měli na zádech pytel, z něhož koukaly nohy). Visela jsem mámě na krku, div že jsem ji neuškrtila. Na Mikuláších se mi zas líbilo, když měli tu obrovskou knihu - jakoby se jmény - a podívali se, co tam "jako" o nás píšou - jestli jsme zlobili nebo byli hodní. Jéé, to byly časy.

Jako puberťačka jsem zas chodila s kamarádkou na mikulášský kolečko Prahou. Čertů jsem se samozřejmě už nebála - zvlášť, když jsme jako tuto trojici potkávali i opravdu malý děti. Jenže v tu dobu jsem viděla čerta, kterej byl opravdu dokonalej - starej oškubanej kožich, obličej i ruce celý černý od kolomazi, obrovskej řetěz, kterym neustále chřestil. Můžu vám říct, toho by se snad mohli bát i dospělí, natož děcka. Tenhle čert měl taky jednu libůstku - vždycky se na někoho vrhnul, chytl ho a pomazal mu nos kolomazí, takže když jste pak potkávali lidi s černýma nosama, bylo vám jasný, kdo skončil v jeho objetí.

V současný době se mi nechce už ani na to mikulášský kolečko v Praze - protože si dokážu představit jakej bude nával na Staromáku (viz předchozí článek). Místo toho si udělám svařákový kolečko ve všední den.

Ale Mikulášskou nadílku už jsem od maminky obdržela - adventní kalendář a spoooousta ovoce.