Sežranej tvaroh a ostatní záležitosti dneška

Ráno jsem vstala a dostala konečně chuť na tvaroh, který trůnil v lednici a čekal právě na to, až na něj konečně dostanu chuť. Jenže když jsem otevřela lednici, zjistila jsem, že ho to čekání už omrzelo - nebo spíš mi ho prostě sprostě někdo sežral.

Když jsem se s tím tedy smířila, udělala si jinou snídani a pak v klidu papkala, vybavila jsem si s úsměvem, jak hektický ráno bylo pro mámu a bráchu. Máma měla jít do práce od osmi a brácha ještě dřív. Mamča tedy spoléhala na bráchu, že ji vzbudí, až bude on vstávat. Jenže ejhle. Bratr večer zřejmě usnul dřív, než si stihl nařídit budíka a tak ráno zaspali oba.

Dopoledne jsem si sedla k počítači a konečně se přemluvila, že dám dohromady fotky z léta a pošlu je do sběrny. Jo čtete dobře - fotky z léta. Já mám vůbec takovou úchylku - na konci léta jsem vyvolávala fotky z hor, na začátku zimy vyvolávám fotky z léta. Je to asi érou digitálů. Když jsem měla normální foťák s filmem, div jsem se nepřetrhla, jak jsem chvátala po příjezdu z dovolený do sběrny, abych konečně viděla ty svý zvěčněný vzpomínky.

Odpoledne jsem pátrala na stránkách internetovejch obchodů po novym monitůrku, kterej mi asi fakt (po včerejší "nenápadné" výzvě) přinese Ježíšek táta. Jupíííí.

Navečeru jsem pokračovala v patlání posledního (pátýho) druhu cukroví (tentokráte nepečených Mozartových koulí). Nejvíc mě na tom bavilo olizování prstů - náplň z vlašskejch ořechů je prostě vynikající.