Když jsem tu nebyla

Za ty dva roky se toho stalo opravdu dost. Například jsem se stihla 3x přestěhovat. Poprvé v říjnu 2009 ještě s mamčou, pak v září 2010 do garsonky s P. a v květnu 2011 do většího. Tady to už doufám bude na dýl. Do prvního bytu jsme se stěhovali jen s taškou osobních věcí a hadrama, všechno vybavení jsme postupně pořizovali, do druhýho bytu už jsme museli všechno převážet.

V říjnu 2009 jsem si našla práci, ve které jsem dodnes. Firma je z oboru vydavatelství a prodeje knih, což mi naprosto vyhovuje :) Uvidíme jak to půjde dál.

Únor 2010 byl hodně zlomovej a v životě na něj nezapomenu. P. mi 12.2. ve 12 hod. napsal: "Zlato, jsem doma" (vrátil se po 4 dnech z nemocnice). Mezi druhou a třetí hodinou mi volal, že se tam vrací. Plakal a říkal, že pro něj mají dárce. Rozklepala jsem se a hned volala bráchovi. Ten se pro mě stavil a pádili jsme do nemocnice. Nastalo to nejhorší čekání v našem životě. Díky bohu, že tam kromě jeho mamči a přítelkyně jeho bráchy byl i můj a jeho brácha, protože se snažili odlehčit situaci a díky nim jsme se mezi pláčem a mačkáním rukou mohli i zasmát. Připadala jsem si jak ve filmu. Při každém otevření dveří do pokoje jsme tajili dech. Doktor vešel až navečer a pak jsme uslyšeli tu krásnou větu: "Srdce bude kompatibilní". V půl osmé ho odváželi na sál. Tahle chvíle byla šílená. Dívali jsme se jak se za ním na zavírají dveře výtahu a modlili jsme se, ať to všechno proběhne bez komplikací.
Byla to nejdelší noc v našem životě. Všichni jsme seděli u jeho mamči doma a čekali, na druhou hodinu ranní, kdy jsme si mohli zavolat do nemocnice pro zprávu. Volal tam jeho brácha z vedlejšího pokoje. Když se vrátil ubrečenej, málem to se mnou šlehlo. Ale pak vyslovil ta krásná slova: "Všechno je v pořádku. Srdíčko tluče tak jak má."

Od tý doby jsme s P. zažili lepší i horší záležitosti. Jedna horší je bohužel spojená s nemocnicí. Byla bolestivá hlavně pro mě a navždycky z ní budu mít šrám na duši. Snad z toho jsme poučení oba.

V březnu 2011 mě postihla další rána. Moje milovaná šedivá psí princezna odešla do nebe. Od tý doby nechci slyšet nic o psím nebi. Doufám, že je jen jedno společné a že mi zas "jednou" bude ležet na klíně a já jí budu hladit stříbrnej kožíšek. Její ztráta ve mně zanechala velkou prázdnotu. Říkaly jsme s mamčou, že pak už pejska nebudeme pořizovat. Ale já teď pochopila že těch 13,5 let, kterých se dožila, za to stálo. Byly to krásný léta a nikdo nám je nevezme. Věděla jsem, že až se s tim sžije i mamča, najdeme pro ní časem novou psí lásku. Takže jsme v květnu jeli pro "veverku".

Tímhle článkem chci říct hlavně to, že čas je opravdu nejlepší lék a i když Vám život uštědří nějakej ten šrám na duši, čas ho zahojí a bolest časem zmírní až přehluší ty krásnější vzpomínky a nové zážitky.