Na břehu řeky

Byly tři hodiny ráno. Všude tma. Noční ticho rušilo jen jemné šplouchání vody. Na břehu řeky seděla v trávě schoulená postava. Nevadilo jí, že sedí na rosou vlhké trávě, ani to, že jí slzy rozmazávají nalíčené oči. Prostě jen seděla a otřásala se pláčem. Vlastně ani nevěděla přesně proč pláče. (Ve filmu Město andělů to bylo řečeno nějak takhle: Lidi pláčou, když jejich city jsou tak silné, že už je tělo nedokáže v sobě udržet.) Asi tak jí v tu chvíli bylo. Pomyslná hráz citů v ní prostě praskla.